Naše pouť do Říma po stopách apoštola Pavla
NAŠE POUŤ DO ŘÍMA PO STOPÁCH SV. APOŠTOLA PAVLA
ve dnech 20. - 26. června 2009
se zastávkou v deštivém San Marinu, s bohatým programem v Římě: papežská audience na Svatopetrském náměstí, čtyři poutní mše svaté, návštěva všech čtyř hlavních bazilik maior, návštěva papežských hrobů v podzemí baziliky sv. Petra, kostela sv. Kříže Jeruzalémského, kostela a katakomb sv. Šebastina, kostela San Paolo alla Regola, Mamertinského žaláře, kostela Santa Maria Scala Coeli v areálu trapistického kláštera Tre Fontani, kostela Santa Carisma, kostela sv.Prisky a Akvila, po Via Appia Antica kolem kostelíka Quo vadis. Ve čtvrtek na zpáteční cestě z Říma dvouhodinová návštěva Padovy s bazilikou sv. Antonína Paduánského.
Zájezd realizovala cestovní kancelář Avetour pana Chválka z Dobrušky a najala komfortní autobus zn. Mercedes od dopravní firmy Hnát. Pouť naplánovala za diecézi Hradec Králové Veronika Čepelková. Naším duchovním průvodcem byl Otec Miloslav Šiffel, který se po celý týden obětavě staral nejen o duchovní potřeby poutníků, ale svým pozitivním přístupem se velice zasloužil o všeobecně a trvale dobrou náladu i o bezkonfliktní vztahy mezi všemi pětačtyřiceti poutníky. Velmi spokojeni jsme byli i s naší mladou průvodkyní Pavlou Schwarzovou.
Odjezd z Hradce Králové proběhl podle programu v sobotu 20. června 2009 ve 12,30 hodin. Další účastníci přisedli ve Svitavách, v České Třebové a v Brně. Naše trasa vedla přes Mikulov a v podvečerních hodinách jsme překročili rakouskou hranici poblíž výstavného městečka Poysdorf. V pozdějších večerních hodinách jsme objížděli Vídeň: na tmavnoucím obzoru jsme mohli zahlédnout obří Vídeňské kolo, mnoho kostelních věží, vrch Kahlenberg a další okolní pahorky s osvětlenými okny kaváren a restaurací. Na městském okruhu vjel náš autobus do dlouhého tunelu, a když jsme se z něj vynořili, bylo hlavní město již za námi. Už za tmy jsme projížděli Dolními Rakousy a po celonoční jízdě přerušované občasnými hygienickými zastávkami u benzinových pump (v přibližně dvouhodinových intervalech) jsme se k ránu ocitli v severní Itálii. Asi málokdo by mohl po pravdě prohlásit, že se cestou aspoň trochu prospal, protože než člověk dokázal usnout, byla tu již další zastávka.
Člověka trochu překvapí, že skoro všechna městečka, jež jsme z autobusu zahlédli, jsou vystavěna na vrcholcích okolních kopců, nikoli v údolí, jak by se zdálo logičtější a rozhodně pohodlnější i z hlediska zásobování vodou. Snad to bylo z důvodů účinnější obrany při asi dost častých válkách a nepokojích. Postupně se na dálkových návěstích u silnice začal stále častěji objevovat nápis ?San Marino?, první cíl našeho putování. Autobus přešel do dost strmého stoupání podél pěkných vil obklopených zahradami. Mezi zahradami byly houštiny pestrobarevných oleandrů. Stále častěji se objevovaly vytáhlé špičaté tůje a silnice byly lemovány alejemi pinií. Po pravé straně bylo vidět jakési soukromé muzeum letadel: v dost příkré stráni byly mezi keři rozestavěny vysloužilé stíhačky NATO známých typů, např. F-104 Starfighter, de Havilland Venom, F-84 Sabre, ale i sanitní dvouplošník a další stroje. A zakrátko už se nad námi objevily městské hradby a věže San Marina. Bohužel tam nahoře hustě a vytrvale pršelo, a tak jsme z počátku čekali v autobuse, než se déšť trochu zmírnil. Této neplánované přestávky jsme využili k slavení naší první poutní mše svaté - přímo v autobusu. To byla jistě rarita; něco podobného asi nikdo z nás ještě nezažil. Mezitím déšť trochu polevil, a tak jsme s deštníky vyrazili do malebných uliček San Marina.
Ze spodního náměstí jsme podél atraktivních obchůdků došli ke katedrále, ale tam právě probíhaly bohoslužby; nechtěli jsme vyrušovat, a tak jsme dovnitř nešli. Dostali jsme se k Palazzo Publico - budově Státní rady, u níž stál na stráži voják v historické uniformě. Tato budova slouží jako parlament i sídlo vlády. Měli jsme štěstí, že za chvíli jsme mohli sledovat slavnostní střídání stráží. Někteří z nás si pak zakoupili vstupenku za půldruhého Eura a vydali se na prohlídku budovy, jiní pokračovali v bloudění deštivými uličkami podél výkladních skříní nahoru k citadele. Ve městě je mnoho zajímavostí - kostelů (basilika del Santo, kostel San Pietro, kapucínský kostel a konvent, starý klášter klarisek) a výsatvných paláců. Už z dálky upoutají obě pevnostní věže - La Rocca a La Cesta (čti ?česta?) a uvnitř města brána San Francesco. Je tu poměrně mnoho muzeí (na př. přírodovědné muzeum, muzeum moderních zbraní, expozice nástrojů útrpného práva, muzeum kuriozit, muzeum emigrace, soukromé muzeum závodních a sportovních aut značek Ferrrari a Abarth. Na návštěvu těchto expozic jsme ovšem neměli čas: v našem nedělním programu ještě více než třistapadesátikilometrový přesun napříč Apeninským poloostrovem jihozápadním směrem od Jaderského k Tyrrhenskému moři - až k Římu a pak ještě dál - až do městečka Norma v kraji Latina, asi 80 km od hlavního města kde jsme měli zajištěny noclehy s polopenzí. Myslím, že až dosud sotva kdo znal jméno ?Norma? jinak než jako název jednoho ze známých obchodních řetězců. Část našeho dalšího putování vedla podél moře. Na jeho nedozírné mořské hladině nebylo vidět žádné lodi; moře se zdálo zcela pusté. Závěr přesunu nám zpestřil obtížný průjezd podhorským městečkem v regionu Latina už skoro v cíli naší cesty - s velmi úzkými uličkami a příliš ostrými zatáčkami; ke cti našich řidičů je třeba říci, že obtížnou manipulaci s širokým autobusem zvládli na jedničku - za obdivného mručení místních obyvatel, kteří se na to dívali nejdříve škodolibě, ale pak spíš s uznáním.
Vlastní šplhání do našeho dočasného domova až na samém vrcholu horského hřebene po úzkých serpentinách vypadalo dost krkolomně, a tak si asi leckdo říkal, jestli by neměl radši zavřít oči a nic nevidět - a zdali to nebude ještě rizikovější ve směru dolů. A ten krkolomný výjezd a sjezd se měl opakovat každodenně, od pondělí až do čtvrtka. Těch zatáček po úzké horské silničce s nízkými, spíš jen symbolickými svodidly bylo nepočítaně - z toho sedm bylo těch úplně protisměrných ?vlásenek? o velmi malém poloměru. Naštěstí náš autobus měl docela dobrý rejd a výkonný motor - a hlavně velmi schopné řidiče, kteří se nedali ničím překvapit.
Nahoře v Normě náš příjezd uznale sledovalo několik místních pozorovatelů; asi si také uvědomovali, že vyjet s takovým monstrem strmou a úzkou horskou cestou až nahoru k nim, to není jen tak. Po chvíli jsme našli náš dočasný domov zvaný Villa del Cardinalle - přízemní budovu recepce s jídelnou a o něco níže přes park jednoposchoďovou ubytovnu. Po večeři, která se (nikoli naší vinou) poněkud protáhla, šli asi všichni hned na kutě; bylo třeba aspoň trochu dospat předchozí noc.
V pondělí 22. června hned po snídani byl odjezd do Říma. Během sjíždění do údolí jsme se pomodlili (jak by si člověk nevzpomněl na onu anekdotu, v níž se svatý Petr u nebeské brány pochvalně vyjadřuje o duši jakéhosi řidiče autobusu za to, že když on řídil, pak se modlili i ti nejzavilejší atéisti). Jak jsme projížděli jednotlivými serpentinami, rozvíjela se před námi malebná scenérie tamního kraje - hrad po levé ruce, políčka a zahrady i vodní nádrže na několikakilometrovém pásu pobřeží s výhledem na vzdálené zamlžené moře. Všichni si asi oddechli, když jsme se šťastně dostali dolů na silnici lemovanou stromořadím pinií. Cesta do Říma nám obvykle trvala asi půldruhé hodiny (pokud ovšem před Římem nenastala dopravní zácpa). Cestou jsme se modlívali růženec, zpívali, anebo se skvěle bavili posloucháním vtipné četby či anekdot v podání Otce Šiffela - a že jich znal desítky a desítky: sypal je doslova z rukávu.
Naše první zastávka v Římě (mezi desátou až jedenáctou hodinou byla v trapistickém klášteře Tre Fontani, na místě mučednické smrti sv. Pavla. Podle legendy sťatá hlava apoštolova po dopadu na zem třikrát poskočila a na každém místě dopadu vytryskly prameny. Tyto tři prameny, jež jsme mohli vidět za mříží uvnitř kostela. V klášterní prodejně jsme si mohli koupit láhvinku vína či klášterního likéru, nebo olivový olej, léčivé bonbóny či nějaké suvenýry. V klášterním areálu je i kostelík Santa Maria Scala Coeli vystavěný na místě, kde měl být sv. Pavel uvězněn poslední noc před popravou.
Odtud jsme se přesunuli k velkolepé bazilice Svatého Pavla za hradbami (basilica San Paolo fuori mura) na Via Ostiense, kde bylo pohřbeno tělo popraveného apoštola. V levé kapli poblíž hlavního oltáře jsme asi ve 13 hodin s Otcem Šiffelem slavili naši druhou poutní mši svatou (asi ve 13 hodin). Pak po dvouhodinovém volnu nás průvodkyně Pavla podrobně seznámila s historií baziliky a upozornila na jednotlivé zajímavosti. Obdivovali jsme oltáře, sochy, nádherný kazetový strop, galerii medailonů všech papežů Církve, mohutné sloupy uvnitř baziliky, rajskou zahradu s krásnými ambitními sloupky rozmanitých tvarů dříků i hlavic, prošli jsme chrámovým muzeem bohoslužebných rouch i monstrancí, kalichů, ciborií a relikviářů. Městským autobusem jsme dojeli ke kostelu San Paolo alla Regola stojícím v úzké uličce, na místě, kde sv. Pavel údajně pobýval. V kostelní kapli, kde měl být jeho příbytek, pracovalo na štaflích několik restaurátorek, které se při práci bavily skoro až příliš hlučně. Poblíž kostela je jakási umělecká škola (patrně hudebné akademie), kde asi právě proběhlo slavnostní vyřazení absolventů; před akademií bylo plno slavnostně oblečených mladých lidí, z nichž někteří byli očividně asijského i afrického původu. Po všech ulicích i uličkách Říma se proháněly motocykly a skútry a mnoho jich stálo všude u chodníků. Velice odvážně se proplétaly v dopravní zácpě mezi nesrovnatelně většími vozidly. Někdy docházelo k dost hrozivě vypadajícím situacím, ale všichni ti řidiči asi opravdu jezdit umějí, takže jsme žádnou dopravní nehodu nezaregistrovali. Od kostela ?alla Regola? jsme se dopravili městským autobusem ve ke konečné metra modré linky B - na stanici Laurentina, kde na nás čekal náš autobus. Tou městskou linkou jsme cestovali namačkáni jako sardinky. Není divu, když se do zpola obsazeného římského autobusu nahrne naráz ještě 45 Čechů! Naším autobusem jsme pak odjížděli z Říma po 18. hodině; následovala dlouhá cesta zpět do našeho hotelu v městečku Norma.
V úterý 23. června hned po snídani jsme zas cestovali po již známé trase do Říma. Měli jsme zase dost nahuštěný program. Od stanice Laurentina jsme se dopravili římskou městskou hromadnou dopravou ke kostelu svatého Šebastiána a stejnojmenným katakombám. V horní kapli pro nás Otec Šiffel sloužil již třetí poutní mši svatou, při níž se zpívaly písně z kancionálu. Po mši byla prohlídka kostela, z něhož právě stěhovali velkou mramorovou bustu Krista od Berniniho na výstavu do Ferrary. Po třičtvrtěhodinové prohlídce katakomb jsme se vydali pěšky po staré římské cestě Via Appia Antica kolem kostelíka ?Quo vadis? na zastávku městského autobusu, který nás dopravil kolem městských hradeb k bazilice svatého Jana v Lateráně. Měli jsme půldruhé hodiny volno na občerstvení a individuelní prohlídku a pak následovala organizovaná prohlídka tohoto nejstaršího a nejvýznamnějšího kostela v Římě, sídelní katedrály papežů a ?matky všech kostelů? (kostel = chiesa je v italštině rodu ženského). V hlavní chrámové lodi u pilířů je dvanáct mramorových soch apoštolů v nadživotní velikosti -dílo Berniniho sochařské školy. Po prohlídce této ?baziliky maior? následovala prohlídka baptisteria a Svatých schodů. Jedna z našich poutnic po nich vystoupala po kolenou až k horní kapli. Od Lateránu jsme se pěšky přesunuli ke kostelu sv. Kříže Jeruzalémského (Santa Croce), titulárnímu kostelu kardinála Vlka. U vchodu do kostela je štít s českým nápisem. V chrámě jsou uloženy vzácné relikvie Kristova kříže. Z blízké zastávky MHD jsme odjeli přeplněným městským autobusem do blízkosti kostela Santa Carisma, kde údajně stával příbytek Prisky a Akvily, dvojice, která pečovala o sv. Pavla. Odtud jsme došli na stanici metra a dojeli na konečnou zastávku Laurentinum k našemu autobusu. Do Normy jsme dojeli až po 21. hodině.
Ve středu 24. června nás čekal hlavní bod programu naší pouti - papežská audience na náměstí před velechrámem sv. Petra. Audience se konává v 10,30 hodin, a tak jsme tentokrát museli vstávat dříve než jindy a snídat už v 6,30, abychom přijeli včas. Ten den jízda trvala celé dvě hodiny, protože před Římem byly silnice ucpané. Od Laurentina jsme pak dorazili městskou dopravou do Vatikánu v 10.20, tedy doslova na poslední chvíli. Slunce vyhřívalo dlažbu a zdálo se, že to nebude snadné vydržet na slunci několik hodin. Měli jsme ale štěstí, že náměstí nebylo moc nabité. Dovnitř jsme se přes kontrolu dostali bez potíží a ještě včas. Jednu z poutnic napadlo, že bychom se mohli zdržovat poblíž pravé fontány a tak se trošku chladit. Ukázalo se, že to byl výborný nápad: mohli jsme se opírat o pilíře ozdobné mříže kolem fontány a jemná vodní tříšť příjemně ochlazovala vzduch. Poblíž nás v Berniniho kolonádě bylo několik vodovodních kohoutků, takže jsme se mohli občerstvovat i během audience. Svatého Otce jsme zahlédli jen na okamžik při jeho příjezdu na Svatopetrské náměstí a pak už jsme ho mohli vidět jen v dálce přes tisícihlavý zástup, anebo na obřích obrazovkách. Pokaždé, když ceremonář oznámil, odkud přijela nějaká skupina poutníků, ozval se jásot a skandování pozdravů papeži; hned se na ně zaměřily televizní kamery, takže bylo vidět jejich státní vlajky a rozzářené tváře. Samozřejmě, projevy velkých skupin byly výraznější. Silná zastoupení Poláků, Slováků, Němců, poutníků z Afriky a z Jižní Ameriky se ozývala dost halasně; naopak necelá padesátka Čechů byla jako kapka v moři. Naše malá vlajka nebyla v záplavě jiných vůbec vidět a nebyla šance, že by si nás kamery mohly všimnout. Volání naší zdravice pochopitelně zcela zaniklo, i když jsme se sjednotili na krátkém a zřetelném pozdravu. Bohužel jsme se nedočkali průjezdu Svatého Otce mezi lidmi na náměstí po skončení audience, takže jsme jej zblízka nespatřili. Bylo zřejmé, že se jeho odjezd hodně pozdrží a my jsme museli odejít, protože jsme měli vyjednaný termín naší poutní mše svaté v blízkém kostele sv. Vavřince. Po ní jsme měli čas na odpočinek a občerstvení a následovala prohlídka svatopetrského velechrámu. Stejným směrem ovšem směřovaly tisíce dalších poutníků. Zdánlivě beznadějná fronta na štěstí postupovala překvapivě rychle, takže už asi za půl hodiny jsme se dostali dovnitř. Začali jsme prohlídkou krypty s hroby papežů. Měli jsme příležitost vidět místa posmrtného odpočinku všech papežů, zejména těch, jež jsme my starší zažili: od sv. Otce Pia XI. -papeže našeho nejútlejšího dětství, přes jeho nástupce Pia XII. (Eugenio Pacelli), který vedl Církev ve velmi těžkých dobách války a padesátých let (až do roku 1958) a jenž pak byl zcela nespravedlivě obviňován a osočován, že se prý ne dost důsledně zastával pronásledovaných za nacistické totality - i když pravý opak byl pravdou. Nicméně vylhané divadelní hře jakéhosi Hochhuta (?Náměstek?) napsané na zakázku nepřátel Církve se ochotně věřilo víc než diametrálně odlišné a prokazatelné skutečnosti. Viděli jsme hrob papeže Jana XXIII. (vlastním jménem Roncalli), který svolal Druý Vatikánský koncil a sloužil v roli Náměstka Kristova do roku 1963, i jeho nástupce Pavla VI. (Montini), který koncil dokončil a který jako první papež přerušil dynastii papežů - vatikánských vězňů, když navštívil Svatou zemi. Kromě toho rozvinul ekumenické hnutí svým setkáním s řeckým pravoslavným patriarchou Athenagorasem. Každý pak s dojetím aspoň na chvíli postál u hrobu posledního zemřelého papeže Jana Pavla II., slavného syna polského národa Karola Wojtyly, který řídil Církev od roku 1978 a převedl ji přes práh tisíciletí. Vzpomínám si moc dobře, jak jsme tehdy po smrti Pavla VI. s napětím poslouchali zahraniční vysílání o volbě nového papeže a konečně uslyšeli první zprávu o ukončení volebního konklave, jak vystoupil jeden z kardinálů s oznámením ?Habemus Papam!? a dodal, že byl zvolen Karol Wojtyla. Hned jsme tu neuvěřitelnou zprávu telefonovali našemu panu faráři, ale on vůbec nechtěl věřit, že by tentokrát mohl být za papeže zvolen ?ne-Ital?. Všichni tehdy cítili, že teď už se něco určitě změní - a po pár letech se skutečně světová politická situace změnila - a bylo to z velké části právě zásluhou nového papeže. A když pak po tolika letech požehnaného úřadu tento milovaný papež zemřel, všichni si říkali, že ho nelze nikým nahradit - a přesto - Bůh svou Církev neopustil a dal jí dalšího vynikajícího papeže, moudrého a svatého člověka Benedikta XVI. Byly to opravdu silné dojmy, které jsme si odnesli z podzemí svatopetrské baziliky. Škoda jen, že jsme se nedostali blíž ke hrobu našeho pražského arcibiskupa kardinála Josefa Berana, mučedníka obou totalitních režimů minulého století, jehož zásluhy a věrnost Církvi vysoce ocenil papež Pavel VI. tím, že jej nechal pohřbít mezi papeži. Zato však jsme měli štěstí, že jsme se nakonec dostali až k oltáři svatého Václava v pravé části velechrámu, jež byla v té době uzavřena. Za to, že se podařilo oblomit přísného kustoda, aby nám odstranil zátaras, vděčíme dokonalé znalosti italštiny naší průvodkyně Pavly a její přesvědčivé výmluvnosti. A tak se Češi mohli přiblížit až k oltáři, prohlédnout si jej zblízka a na místě vyslovit své prosby o přímluvu. S prohlídkou velechrámu jsme skončili asi v 17 hodin. Na programu byla ještě návštěva poslední ze čtveřice hlaních římských bazilik (masilica maior) Panny Marie Sněžné, Santa Maria Maggiore. Některým poutníkům se však už nechtělo nikam chodit; byli už jaksepatří ?ucajdaní? a těšili se již na veřeři a do postele. Ale nakonec si dali říci, že by to byla přece jen veliká škoda nezajít i do oné krásné mariánské svatyně. A jistě nelitovali: prohlídka chrámu byl opravdu zážitek.
A to byl závěr našeho římského programu, dovršení naší pouti do Věčného města. Nazítří už nás čekala dlouhatánská cesta domů, během níž jsme se mohli těšit na zastávku v městě svatého Antonína, na Padovu. Poslední večer v našem horském domově v Normě byla na rozloučenou lepší večeře: po předkrmu a hlavním jídle byl ještě dezert - zmrzlinový pohár - a přípitek vybraným italským vínem, což byl pozdrav na dálku od pana Chválka, majitele cestovky. A pak už honem rychle zabalit kufry, aby se ráno odjezd příliš nezdržel.
Ve čtvrtek (25. 6.) hned po snídani se lidé trousili se zavazadly k autobusu; šoféři systematicky ukládali kufry do spodního prosto autobusu podle toho, kdo kde chtěl vystoupit. Už už jsme chtěli vyrazit, když tu jedna z poutnic přišla na to, že nemá brýle a že je nemůže nikde nalézt. Otec Šiffel nejen že nehuboval, ale ochotně se sám přidal k hledání - a po osvědčené modlitbě k svatému Antonínu, patronu věcí ztracených - vlastnoručně ztracené brýle objevil. A pak už nic nebránilo tomu, abychom se za tímto světcem do Padovy vydali.
Cesta to byla dlouhá, daleká, ale díky modlitbě růžence, zpěvu a především osvědčenému čtení z humorné knihy ?Pane faráři, já vás musím zabít? a vyprávění anekdot, do nějž se kromě našeho duchovního vůdce zapojila i řada poutníků, cesta příjemně ubíhala. Však také bylo na co se dívat: krajina se rychle měnila; z oken jsme viděli kopce, kopečky, ale i úctyhodné hory, vesničky na kopcích, aleje vysokých pinií, věže a zvonice (campanilly) kostelů v osadách i těch stojících o samotě, spoustu hradů i zámků (těch hradů a zřícenin bylo snad víc než zámků). Celé živé ploty i střední dělicí pásy na dálnich byly tvořeny pestrobarevnými oleandry. Šedozelené listy olivovníků vypadaly, jakoby byly natřeny vojenskou maskovací barvou. Občas se kolem oken autobusu mihla početná stáda koz a ovcí. Když už jsme na moři neviděli skoro žádné lodi, těšil jsem se, že cestou uvidím aspoň nějaké z těch proslulých italských rychlovlaků, rychlejších odrůd toho našeho slavného (ale vlastně také původně italského) ?pendolína?, ale po celou tisícikilometrovou cestu jsem nezahlédl ani jeden, třebaže jsme občas míjeli železniční trati i nádraží a někdy naše trasa vedla dost dlouho souběžně s tratí. Zato jsme viděli velmi moderní římské tramvaje, ale ty nejzajímavější, svým způsobem unikátní, nás čekaly teprve v Padově: tam totiž po ulicích jezdí jednokolejné tramvaje (monorail), vedené středovou kolejnicí a pohybují se na pneumatikových kolech jako třeba autobus či trolejbus; přitom tyto padovské tramvaje jsou poměrně velké, několikačlánkové a mají velmi moderní tvar.
Ale zpět k naší pouti: po téměř celodenní jízdě jsme před sedmnáctou hodinou vjeli do Padovy, do čtvrti, kde se nachází bazilika svatého Antonína. Nejdříve jsme uviděli chrám svaté Justiny. Velké kruhové náměstí s výstavnými domy nedaleko hlavního chrámu sv. Antonína obtéká vodní kanál překlenutý četnými můstky a obklopený desítkami bílých mramorových soch. V uličce k bazilice jsou krámky se svatoantonínskými suvenýry, soškami a obrázky všech velikostí, s těžítky s podobou světce, s růženci, s nepříliš vkusnými obrázky Krista zavírajícího a otevírajícího oči - podle toho, z které strany se na obrázek díváte, s figurkami betlémků a spoustou dalších více či méně zdařilých suvenýrů, z nichž většinu lze právem označit za kýče. A to už jsme se přiblížili k vlastnímu cíli dnešní pouti. Škoda, že bylo všude upozorňováno na přísný zákaz fotografování ve svatyni; tak rádi bychom si byli pořídili pár snímků, anebo natočili pár minut videozáznamu; musíme však uznat, že kostel by neměl být muzeum, ale domem modlitby.
Nejprve jsme zašli do přilehlé kaple slavit svou závěrečnou poutní mši svatou. Při ní mělo mnoho poutníků příležitost vyslovit nahlas své prosby a přímluvy. A pak jsme si prohlédli baziliku sv. Antonína i přilehlá nádvoří - krásně upravené rajské dvory, z nichž na jednom byla nádherná kašna, na druhém bronzová socha či spíše sousoší sv. Antonína - prostředníka mezi Kristem a lidmi. Světec se jednou rukou dotýká Jezulátka, jež se k němu snáší s nebe, druhou natahuje k lidským smrtelníkům. Však je také tato bronzová ruka vyleštěna do zlatova, jak ji všichni berou do dlaní. Z nádvoří je pěkný pohled na boční stěnu chrámu. Chrám je 115 metrů dlouhý, má příčnou loď či spíše soustavu kaplí tvořících v půdorysu příčné rameno kříže: nalevo kaple černé Madonny s vedlejší kaplí sv. Antonína a v prodloužení je ještě kaple blahoslaveného Luca Belludiho. Protější stranu (pravé břevno kříže) tvoří sakristie a za ní kapitulní síň. Kromě toho po pravé straně hlavní lodi je ještě kaple sv. Jakuba a kaple Nejsvětější svátosti. V presbytářové apsidě je soustava menších radiálně vystavěných kaplí (sv.Josefa, Františka z Assisi, rakousko-uherská kaple sv. Leopolda, polská kaple sv. Stanislava, sv. Štěpána, německá kaple sv. Bonifáce, americká kaple sv. Růženy z Limy a kaple sv. Kateřiny Alexandrijské - t.zv. Kaple požehnání). Ve vrcholu apsidového oblouku je Kaple ostatků. Hlavní oltář není v apsidě, ale nachází se až téměř uprostřed délky hlavní kostelní lodi. Nejvyšší vnitřní výška baziliky je 38,5 metrů, vnější výška 55 metrů; má dvě zvonice o výšce 68 metrů. Hlavní loď má tři růžicová okna - jedno samozřejmě v průčelí a další po obou stranách.
Nejvýznamnějším místem baziliky je kaple Nejsvětější svátosti v pravé zadní části chrámu. Na oltáři jsou sochy dvou bílých andělů pozvedajících do výše zlatou monstranci. Za hlavním oltářem baziliky je velká freska Ukládání Krista do skalního hrobu. Bronzový krucifix z r. 1446 je dílem Donatellovým. Kaple sv. Antonína je nádherné renesanční dílo z počátku 16. století: po stěnách je devět reliéfů znázorňujících scény ze života a zázraky sv. Antonína od různých autorů; snad nejznámější je scénka od I. Sansovina, jak světec oživuje utopenou dívku. Uprostřed kaple je oltářní hrob světcův podle návrhu Tiziana Aspetti-ho v r. 1594.
V chrámovém presbytáři můžeme obdivovat vysoký nádherný svícen od Ondřeje Briasca z r. 1515, údajně nejkrásnější svícen na světě. Jak již bylo zmíněno, bronzové reliéfy znázorňují zázraky sv. Antonína. Freska znázorňující žehnajícího světce z r. 1326 je mistrovským dílem školy Giottovy. Kaple ?Černé Madonny? skrývá sochu Matky Boží, dílo Renauldina z Gaskoně. Stěny kaple jsou pokryty freskami z 13. a 14. století. Kaple Ostatků pochází ze 17. století; uchovávají se v ní relikviáře se vzácnými ostatky sv. Antonína: kousek světcovy kůže, jazyk, kousek kosti a hlasivky. Na balustrádě jsou sochy sv. Františka a sv. Bonaventury a sochy ctností od Filipa Parodiho. V kapli sv. Jakuba je obraz, jak jeho pronásledovatelé padají do Rýna, v kapli blahoslaveného Luka Belludi-ho je velká freska jak sv. Filip apoštol zabíjí pekelného draka. V ambitech jsme navštívili velkou prodejnu suvenýrů, sošek a menších plastik sv. Antonína - přece jen vkusnějších, než jaké se prodávají v pouličních stáncích. V 19 hodin jsme nastoupili do našeho autobusu a nastoupili cestu do svých domovů... Shlédli jsme zkrácený videozáznam pouti do Svaté země před pěti lety, pořízený Veronikou Čepelkovou; bylo nám milé zavzpomínat si na hluboké dojmy z míst Kristova života a Jeho umučení i z našeho výletu na Sinaj a výstup na Mojžíšovu horu nad klášterem sv. Kateřiny a zejména na náročný sestup do údolí po skalních schodech.
Cestou do Česka jsme museli opět absolvovat noční přejezd; při zastávkách jsme protahovali své zdřevěnělé nohy aspoň kratičkou procházkou po areálu benzinových pump. Přes noc jsme projeli Rakouskem a v časných ranních hodinách jsme byli na českých hranicích. Člověk musel obdivovat oba naše řidiče, že si po celou dlouhou cestu uchovali jasnou hlavu, že dokázali přemáhat únavu, že si proradili i v dost těžkých situacích a vždy našli správný směr jízdy, i když to v některých případech nebylo zrovna moc jasné ani snadné. Kromě toho byli po celou dobu velmi vstřícní k potřebám poutníků a bylo s nimi příjemné pořízení. A kdo má tu největší zásluhu o zdárný průběh cesty - to je těžké posoudit: Otec Miloslav Šiffel, který nás vedl duchovně, sloužil pro nás mše svaté a měl velmi pěkné a trefné homílie. Projevoval milý a přátelský vztah k poutníkům i tehdy, kdy by jiný už dávno řekl: ?Vlezte mi už všichni na záda s těmi vašimi věčnými stížnostmi a protichůdnými přáními, nápady a návrhy!? Dokázal lidi stmelovat, nedával ostentativně najevo svoji duchovní a duševní převahu a přitom uměl lidi pobavit, aniž by si sám jakkoliv zadal. A Veronika Čepelková, na níž ležela organizační zátěž zájezdu a jednání s majitelem cestovní kanceláře, pomáhala svou milou a veselou povahou zahánět veškeré chmury, únavu a případná rozladění. Pavla Schwarzová, naše odborná průvodkyně měla velmi dobře nastudovány všechny místopisné a historické aspekty navštívených památek. I když jí v závěru cesty nebylo zdravotně právě nejlépe, zůstala milá a příjemná, ochotná zodpovědět nejrůznější otázky a přispívat k spokojenosti všech poutníků. A hlavně: náš dík patří všem, kteří se za zdar naší pouti modlili a také všem těm světcům, jejichž svatyně jsme navštívili, kteří se jistě za nás přimlouvali u trůnu Božího, abychom se všichni zdrávi vrátili domů.
Bohu díky za tu krásnou pouť i za šťastný návrat!
poutníci
